Expedice Slovensko 2001

Jako každoročně jsme i tento rok (2001) naplánovali na svátky několika svatých (mimo jiné i narozenin několika z nás) cestu na motorkách. Rozhodnutí o místu našeho cestování vycházely z těchto kritérií: musí to být zahraničí, musí tam být relativně levně, a nesmí to být moc daleko, protože na to budeme mít jenom pět dní. Po několikahodinové diskusi, přednesení všech pro a proti a zvážení argumentů všech členů výpravy někdo autoritativně rozhodnul, že to bude Slovensko, čímž diskusi uzavřel a my jsme mohli dál pokračovat v degustaci derivátů ovoce přinesených pro účel dodání inspirace. Další důvod byl, že na Slovensko jezdíme už z tradice každý rok, snažíce se nalézt místa námi a ostatními (kul)turisty zatím neprozkoumaná. Jmenoval jsem se tedy velitelem výpravy, určujícím ideologický směr, oficiálním mluvčím, dokumentaristou a udělil si právo veta, vytvořil přibližný itinerář a stanovil funkce a hodnosti jednotlivých členů výpravy. Jako asistentku jsem si vybral Lucy, která je jako zdejší rodačka znalkyní místních poměrů a dosti často sloužila i jako tlumočnice při komunikaci s domorodci. V praxi to vypadalo tak, že naše expedice byla rozdělena na čety (jeden stroj= jedna četa) a jako velitel čety byla určena osoba mužského pohlaví, protože, jak známo, my muži máme mnohem více orientačního smyslu, rozvahy a umíme držet vytýčenou ideologickou koncepci. Například jediný TransAlp mezi námi tvořil průzkumnou četu, jejímž velitelem byl jmenován Bobo a Simča potom tvořila hlavní tělo průzkumné čety, vykonávající veškerou činnost spojenou s průzkumem terénu. Podobně Jirka s Hankou (a jejich Drakoušem) byly určeni jako leštící četa jejímž velitelem byl jmenován Jirka. Pokud nebyla četa rozdělena na velící a podřazenu jednotku, byly funkce a hodnosti rozděleny s důrazem na schopnosti konkrétního jednotlivce. Tak došlo k určení funkcí dalších posádek: Kaťa jakožto technicko-administrativní síla se specializací na rozpoznávání druhů lihovin s Gabčou, která nám byla nastrčena z úřadu pro kontrolu expedičních výprav na Africe, Jizva pracoval pod statutem diplomata jakožto vyjednavač a protože byl jmenován velitelem nárazové zóny, musel si i obstarávat funkci zdravotníka a jel rovněž na Africe a potom ještě zbývá Vojta s Bětkou na DR, kteří dostali na starost výškové práce a funkci šéfkuchařů. Aby nezavládla anarchie byl stanoven pevný denní rozvrh. Skládal se těchto bodů:

- 7:00-10:00 budíček
- 10:10 rozcvička
- 10:30 snídaně v trávě s obsluhou
- 11:00 balení (věcí, ne domorodců a domorodkyň)
- 11:30 loučení s domorodci, předávání korálků, zrcátek a bižuterie, odjezd
- 13:00 vaření, oběd, polední klid
- 14:00 konec poledního klidu, odjezd
- 16:00 svačina, odpolední klid
- 17:00 odjezd na poslední etapu dne
- 20:00 hledání místa na spaní (zajišťuje průzkumná četa)
- 21:00 večerní program
- 0.00 ukončení zvracení, večerka


1.den
Vyjížděli jsme z Brna ve středu 4.8 někdy v odpoledních hodinách, samozřejmě s ne nepodstatným zpožděním a do setmění jsme chtěli dorazit do vesnice Zuberec, kde byla naplánovaná nějaká nechutná pařba, ale hlavně spaní pod střechou. Z Brna jsme jeli dvě motorky, já a Bobo team. V Rožnově pod Radhoštěm jsme měli domluven sraz s další částí výpravy a to s Kaťa teamem. Tam jsme dorazili lehce před setměním, takže nám bylo jasné, že budeme hledat potmě nám zatím neznámou chalupu, jejíž lehce psychotický popis jsme měli od Jizvy. A skutečně. Do Zuberce jsme dojeli po 10 hodině v noci a podle Jizvova popisu chalupu nenašli. Telefon taky nebral a tak jsme jezdili po silnici zapadlé v lese v podhůří Roháčů tam a zpět a doufali, že někdo uslyší řev našich strojů a vyběhne nám naproti. A opravdu, Jizva mezitím asi pochopil že podle jeho návodu může inkriminované místo najít jenom stejný šílenec jako on, tak napjatě poslouchal a ve vhodné chvíli se vrhnul pod kola našich motorek, abychom to náhodou neminuli. O dalším průběhu večera se raději nebudu rozepisovat, jenom nastíním, že všichni usnuli spokojeně a pod střechou.

2. den
Přivítalo nás krásné ráno a tak jsme po důkladném probuzení nabalili věci a rozjeli se od Zuberce směrem na Liptovský Mikuláš. Je to moc pěkná trasa, která se vyšplhá nad Liptovskou Maru a přes tuhle přehradu je krásný výhled na Nízké Tatry na východ na Roháče. Navíc vede z tohoto místa pěkná silnice se spoustou serpentin, která nás zavedla až k Maře a potom do Liptovského Mikuláše. Tady se nám počasí trochu zmrvilo a dokonce začalo mírně poprchávat, ale my, nedbajíce rozmarů mocné přírody, jsme pokračovali dál do pohoří Vysokých Tater s úmyslem navštívit Štrbské Pleso a pookřát při pohledu na mohutné skalnaté obry, trojúhelníkové hotely a zazobané turisty. Parkování jsme vyřešili v lahvových naturáliích a společně s hloučkem turistů s krátkými kalotami a chlupatými nohami, kteří vstávají dřív než ptáci, se vydali k vodní ploše. Ta nás přivítala hloučkem komárů a zataženou oblohou, ze které naštěstí občas vykouklo Slunce. Takže pár fotek, obejít kousek plesa a hurá do samoobsluhy pro pár rohlíků a ledňáček, abychom si dokázali, že ?na to taky máme?. Paní u pokladny na nás lačně koukala myslíce, že možná i utratíme nějakou tu tvrdou korunu českou, ale když viděla, že máme proměněno do slovenských, zklamaně protáhla tvář a rutinně nám namarkovala ve slovenských. Po té jsme nasedali na naše oře a vyjeli směrem na Starou Lubovňu. Po několika kilometrech, když jsme vyjeli z hor, jsme s hrůzou zjistili, že se blížíme k hradbě tmavých mraků, ze kterých zřejmě spadne nějaká ta kapka. A netrvalo dlouho a naše nejčernější představy se stali skutečností. Déšť to byl sice krátký, ale natolik vydaný, že se během několika minut zaplnila sinice kalužemi hlubokými několik centimetrů. Nicméně za chvíli déšť ustal (trval přesně tak dlouho, abychom stihli promoknout) a dokonce zase vysvitlo Sluníčko (takže jsme se stačili výborně zapařit J). Naštěstí nás za pár kilometrů přivítala útulná hospoda, kde jsme do sebe naházeli něco bryndzových halušek, oschli a mohli pokračovat dál na Velkou Domašu. Silnice jsou v téhle oblasti v průměrně rozbitém stavu, domorodci se snaží nepřekážet, ale nejzajímavější věcí je to, že v každé vesnici je takový zvláštní sloup, který má na horním konci podivnou svařenou konstrukci a na té mají hnízdo čápi. Dokonce bych řekl, že vesnice mezi sebou soutěží, která bude mít největší a nejkrásnější kousky. K večeru jsme dorazili k Domaši a po krátkém hledání našli kemp na jihovýchodním břehu. Brána byla otevřená, hospoda přímo v kempu, voda vypadala přívětivě, prostě idylka. Takže jsme rozbili stany, smočili svoje znavená a zapařená těla v Domaši a vydali se na obchůzku místních hospod. Po konstatování, že úroveň místního pohostinství je na ucházející úrovni padlo rozhodnutí vrátit se zpět do kempu a porovnat kvalitativní úroveň tamní hospody s právě nabytými zkušenostmi. Po cestě nám začalo pršet (asi to bylo kvůli tomu, že jsme zpívali sprostý písničky) a tak jsme donutili naše jízdou zakrslé nožičky k běhu a s úlevou vzali zavděk přístřeškem u bufetu. Musím říct, že jsme neuléhali se zrovna dobrými pocity a s obavami očekávali počasí dalšího rána.

3. den
Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ráno vzbudili s pocitem, že ve stanu se už nedá vedrem vydržet a Oskar pral jak o život. Následovala ranní koupel, balení a rozkaz k odjezdu. To už bylo velice solidní vedro a i když nepršelo za chvilku jsme zase celkem slušně mokří, tentokrát od potu. Náš směr byl tentokrát severní, přes Svidník na Dukelský průsmyk. Na Duklu jsme dojeli kolem poledního a nutno říci, že mimo asfaltu už jsme táli i my všichni. Vedro k padnutí, Oskar to do nás pral horem spodem, vzduch se tetelil bez jediného závanu větru, tanky sálali teplem tak, že kolem nich začínala hořet tráva. Takže jsme se domluvili, že tohle není to pravé ořechové a že se radši podíváme na rozhlednu přímo na Slovensko-Polskou hranici, čili u památníku dukelských hrdinů. Protože na rozhledně nebylo možné fotit (nebo jenom s vydřidušským příplatkem), rozhodl jsem se zůstat dole a dokumentovat hrdinný výstup mých spolubojovníků z poněkud přízemní pozice. Jak jsem později zjistil, moje rozhodnutí bylo velice prozíravé, protože shora bylo vidět úplný prd a za ty prachy za vstupný to vůbec nestálo. Jo, jo, intuice je mocná zbraň. Po sestupu vrcholového týmu následoval hromadný odjezd do Sniny, asi 100km vzdáleného městečka, kde jsme měli najít ubytování u jakýchsi známých nebo snad dokonce hodně vzdálených příbuzných od Kati.. Cestu jsme absolvovali poměrně slušným tempem, protože bylo pořád velice slušné vedro a tak jsme si svižnou jízdou vytvářeli vlastní vítr. Cesta to byla jinak celkem nudná a popravdě řečeno bych to už znova jet nemusel. Je to taková rovina bez nějakých zvláštností a zajímavostí, až neskutečně člověka nutící použít teleport a přenést se na nějaké zajímavější místo. Ve Snině jsme našli první slušně vypadající hospodu a tu potom s velkým úspěchem obsadili, těšíce se na nějaký ten dlabanec. Naší zlepšené nálady využili místní mafiáni, kteří nám nabídli, že nám pomůžou najít nějaké to místo, kde bysme na noc složili kosti. Hoši to byli družní a otevření a tak se nám jenom díky jim podařilo nalézt vytoužený penzion, kde nás měli přivítat s otevřenou náručí. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme se po rozhovoru s majitelem dozvěděli něco v tom smyslu, že ten člověk od Kati, který nám tohle místo doporučil, měl snahu při poslední návštěvě vyhodit celej barák do povětří nebo tak něco. Tak následoval přesun k blízkému hotelu, ke kterému patřil i přilehlý ?parčík?, evidentně určený jako útočiště pro unavené motorkáře a jiné turisty. Až na to, že nám místní zabydlení turisté neustále zamykali záchody od kterých jsme neměli klíče, tu bylo celkem pěkně a tak jsme tu mohli v klidu a pohodě oslavit Gabčiny narozeniny a seznámit se s písně kvílícími rusíny.

4. den
Po běžných nutných ranních úkonech jako je probuzení, snídaně, sbalení a čtení denního rozkazu, jsme se vypravili na blízkou přehradu Starina. Je to moc pěkná nádrž uprostřed nízkých kopců, která je bohužel asi určená pouze jako zdroj pitné vody a nebo je silně radioaktivní, protože se v ní nesmí koupat. Nicméně za výlet k ní to určitě stojí, protože jak přehrada, tak její okolí je moc pěkné. Po dostatečném pokochání jsme přes Ulič a potom silnicí severovýchodně od něj dojeli až na nejvýchodnější bod Slovenska sjízdný na motorce (kdyby nebyla dál cesta silně rozbahněná, šlo to ještě asi o 2 km východněji). Bohužel zůstal nezdolán vrch Kremenec, na kterém se stýkají hranice tří států a to Slovenska, Ukrajiny a Polska. Ale za ten pocit, že jsme se mu hodně přiblížili to určitě stálo J. Při návratu do Ulče jsme se rozhodli jet nejkratší silnicí na Ubľu. Měla to být silnice 3. třídy, ale po pár kilometrech jsme zjistili, že je to silnice sice pěkná, ale místy jí kousky chybí. Takže následovala off-roadová vložka kvitovaná s povděkem zejména Jirkou a jeho Drakoušem. Po dojetí do Ubľy si Jirka s ledovým klidem zapálil cigaretu roztřepanou rukou a my museli uznat, že nejlepší enduro je čopr :-))))). Následoval zrychlený přesun na jih do Sobranců a potom k Zemplínské Šíravě a na sever k Morskému oku. Morské oko je jezero na kopci s úžasně čistou vodou a hezkým okolím, ale morské se nejmenuje proto, že by voda v něm byla slaná, ale proto, že si to nějakej pablb vymyslel. No a protože odpoledne mezitím pokročilo, byl na pořadu dne velmi zrychlený přesun přes Michalovce a Prešov (kde nás opustil Vojta s Bětkou, míříce k příbuzným do Tatier) do Levoči, kde jsme chtěli najít něco na spaní a druhý den se kulturně vyřádit při prohlídce Spišského hradu. Do Levoči jsme přijeli s klekáním a prodrali se obrovským množstvím fanatiků, kteří přijeli navštívit zdejší náboženské blouznění. Asi 5 kilometrů od Levoči na sever je kemp, kde jsme po uhádání ceny na polovic rozložili svoje stany (jinak by to bylo příšerně drahé). Následoval již klasický rituál skládající se z testu místní hospody, degustace alkoholických nápojů dělání ostudy před ulehnutím do spacáků.

5.den
Ráno. Oskar to zase pere. Ptáci řvou. Cvrčci cvrkají. Ale něco není v pořádku. Něco tu chybí. Po krátkém zkoumání zjišťujeme, že jsou to boty Kati a Gabči. Oba dva svorně vyvrací podezření, že přišli v noci z hospody bosí a tak docházíme po zvážení všech argumentů k tomu, že zde došlo k trestnému činu krádeže s trestní sazbou v rozmezí 1 až 5 let v první výchovně-nápravné skupině. Kaťa vyžaduje pro pachatele trest smrti a my ostatní nejsme rozhodnutí mu v tom bránit, je tu však jeden a to dost podstatný háček. Nemáme pachatele. Bobo naštěstí oplývá nepřeberným množstvím obuvi teniskového typu a tak dochází k zapůjčení dvou párů pro poškozené a tím k umírnění jejich vášní. Kaťa se tak nakonec vzdává nápadu lynčovat majitele kempu za to, že nezajistil dostatečnou ostrahu a balí oprátku, kterou sebou pro tyto případy neustále vozí do tankbáglu. Po skončení rituálu balení jsme vyjeli zpět do Levoče, a shlédli stádo věřících, kteří naprosto zakryli povrch blízkého kopce v domnění, že právě zde dojdou spasení. To ještě nevěděli, že Kaťa s Gabčou toto místo díky ukradené obuvi prokleli a tím ho zasvětili ďáblu. Smůla. Po několika minutách jsme dojeli ke Spišskému hradu, na parkovišti nechali strojovny a šplhavou chůzí se přemístili na nádvoří očekávajíce kulturní orgie. Já, zapřisáhlý to barbar, jsem zůstal na nádvoří, zatímco ostatní odešli s tajemných chlapíkem zkoumat hradní minulost. Možná mi tímto počinem něco uteklo, zase ne druhou stranu jsem měl vzácnou příležitost pozorovat střílení z kuše a historických palných zbraní, japonské turisty a kolující sličné průvodkyně. Když jsem toho měl dost, byl jsem se projít po hradbách a postrašit pár nevinných dětiček, kteří kazily moji siestu. Po skončení prohlídky jsme s vědomím, že poslední den volna již značně pokročil naskočili na motorky a prakticky non-stop (jenom s krátkou zastávkou na jídlo) profrčeli přes Poprad, Ružomberok a Martin do Povážskej Bystrice, kde jsme se rozdělili a valašská část expedice jela domů přes Bumbálku a naše Brněnská část to zahla přes Broumov-Bylnici, Slavičín a Uherské Hradiště do Buchlováků a konečně do Brna.

Co říci závěrem. Použil bych citát slavného vědce: na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, na pokraji smrti vedrem, ale stálo to za to!!!

Autor: THUD (tentokrát cizinec na těchto stránkách, bo já nestíhám)