Twinduro II.

Nezvládám psát kvůli času, ale tahle akce opravdu stála za to. Jak to popsat několika málo slovy - ubytování v chatkách, hromadná jídelna se skvělým jídlem (kančí guláš, nudlová polívečka, řízečky, ke snídani párečky či obložená mísa - šmarjá, ještě že to netrvalo dýl, bych nezapnul kalhoty), vyjížďka po lesích, cyklistických cestách, místama bez stezek či náznaku sjízdnosti. Ale furt nádherný svezení, dokonce i pro Michala na novým Varaderu ale hlavně pro bavoráky s plnýma kuframa na bocích. Bóóóže, jaká to byla krásná krajina.
Potom do toho Rosii vložil trošku historie a vojáčkování. Tím myslím návštěvu vojenského muzea v Králíkách a dobývání opevnění republiky (bunkry ze 30-tých let). A trocha chlapecké radosti, když pro příjezdu k prvním bunkru chlapci vzali svoje kuličkovky a vyrazili k lesu. Aspoň jsem se v klidu vyspal, když to babí léto tak krásně hřálo. Nebudu popisovat další cestu, brod a můj následný "hapánek" na trávu, to nestojí za řeč. Prostě jsem sebou fláknul, bo přední kolo moc dobře na trávě nezatáčí, když tesně předtím projelo řekou.
Za zdůraznění stojí ranní situace a večerní promítání Rossiho obrázků z Indie. Ráno, asi 200 metrů po výjezdu z nocležiště se nějaká popletená vosa chtěla svézt, bohužel si vybrala můj krk. Proto nabádám všechny, neutahujte si příliš límec kolem krku. Vona ta mrška je malá, takže se vejde do každé škvírky (když se dobře trefí) a v těsném prostoru potom, klaustrofóbka jedna, bodá a bodá. Michal mi ji pomohl vyklepat (než jsem stih zastavit, dostala se až na břicho)a jelo se dál. Jenže po 20 minutách krk řekl "nee" až mi z toho náš felčar Michal musel bodnou kalciovku na kožním oddělení místní psychiatrické léčebny. Tímto děkujeme primářce Chocholouškové, za záchranu "vosího terče". A jelo se dál.
A teď k sobotnímu večeru. Rossan je znám svým vrozeným citem pro detaily, takže fotky místních občanů, zákoutí, motorek (dá-li se tak Enfield nazvat) a krásné krajiny přesvědčily, že to je krásná země. Naproti tomu jeho vyprávění a vypíchnutí pár detailů na fotkách přesvědčily nakonec všechny, že kamkoliv, ale do Indie nikdy.
V neděli ráno jsem potom odjel brzo, takže nedělní VKV (maličký výlet) jsem nestih. Doufám že si to chlapci užili, já si tedy cestu domů užil náležitě - bylo sucho, teplo, nedělní silnice prázdný.

Prostě príma akce...

...a pár fotek...